4. září 2026, psáno spokojeným Davidem, z opravdové lásky a po krásném, hodně nabitém dni, plných příprav na ten nejkrásnější den. Je 23:27 a i když jsem řekl, že půjdou všichni spát ve 23:00 stále slyším Jirku Lokšu nebo spíš jeho kamaráda Aškola. Připravte se na něj, je to člověk co nezavře celý den hubu, ale i tak ho máme rádi :))) dobrou noc a dopoledne se na vás těšíme.
... a zítra napíšeme novou kapitolu
Po dvaceti letech, během kterých se naše životy neustále potkávaly, rozcházely a zase proplétaly, jsme si konečně začali užívat něco, co jsme spolu vlastně nikdy předtím pořádně nezažili.
Obyčejný společný život.
Nejdřív každý ve svém bytě, jen jednu zastávku tramvají od sebe. A potom už spolu pod jednou střechou.
Člověk postupem času zjistí, že ke štěstí vlastně nepotřebuje tolik, jak si možná kdysi myslel. Stačí mít vedle sebe člověka, kterého respektuje, kterého si váží a kterému chce dělat radost, kdykoliv to jen jde. Člověka, se kterým se může smát, cestovat, plánovat, mlčet, blbnout… a hlavně být úplně sám sebou.
A přesně to jsme spolu našli. ❤️
Něco málo jsme spolu už stihli…
Třeba Norsko.
Skoro 150 vydřených kilometrů s krosnou na zádech, většinou spaní pod stanem a spousta společných kilometrů, během kterých si člověk docela dobře ověří, jestli toho druhého opravdu miluje. 😂
Přežili jsme.
A myslím, že nás těch 150 kilometrů utužilo minimálně stejně jako nejedna chaturanga na společných yoga retreatech.
A že jich bylo. 😄
Právě na jeden takový retreat jsme potom vyrazili až na Srí Lanku.
A David měl plán.
Výšlap na Sri Padu. Východ slunce. Nádherné místo. Romantika.
A tam požádá Marušku o ruku. 💍
Jenže kdo četl předchozí tři díly, už asi tuší, že naše příběhy málokdy dopadnou přesně podle plánu.
Předpověď počasí nevypadala zrovna přesvědčivě, a tak to David jednoduše nevydržel a požádal Marušku o ruku o pár dní dřív.
A dobře udělal. 😂
Počasí skutečně nevyšlo a Maruška navíc dostala, jak jsme zjistili až po návratu do Česka, salmonelu. Posledních pár dní Srí Lanky tak místo romantických výšlapů trávila převážně v posteli nebo na záchodě.
Východ slunce na Sri Padě by v tu chvíli asi nebyl úplně tím pravým místem. 😂
A možná je to vlastně krásná ukázka celého našeho příběhu.
Můžete plánovat, čekat na správnou chvíli a představovat si, jak přesně by se věci měly stát.
A pak vám život ukáže, že správný čas a správné místo někdy vypadají úplně jinak, než jste si naplánovali.
Stejně jako u nás.
Trvalo nám dvacet let, než jsme pochopili, že to, co jsme možná celou dobu hledali, máme vlastně jeden v druhém.
A tak už nemá smysl dál se rozepisovat.
Protože to nejdůležitější nás čeká zítra.
Zítra se vedle sebe postavíme před naši rodinu, přátele a všechny, které máme rádi. Podíváme se na sebe a po těch dvaceti letech si konečně řekneme svoje
ANO. ❤️
A pak už si společně užijeme den plný lásky, radosti, zábavy, tance a samozřejmě i nějaké té kapky Prosecca. 🥂
To všechno spolu s Maruškou zažíváme pořád dokola. A já bych si přál, aby nám to vydrželo navždy.
Maruško, miluji tě z celého srdce.
Vážím si každého rána, kdy můžu otevřít oči a vedle sebe vidět tu krásnou ženu. Ženu, kterou miluji, které si vážím a se kterou chci prožít všechno, co nám život ještě přinese.
A hlavně ženu, která mi zítra řekne ANO. ❤️
Po dvaceti letech končí naše vyprávění o tom, jak jsme se hledali.
A zítra začneme psát novou kapitolu. Společně. ❤️
3. září 2026, psáno Maruškou, protože David je někde mezi cedulemi, lahvemi s alkoholem, fotkami a vším, co k přípravám na svatbu patří. Stan stále stojí:)) Přes den jsme zvládli rozpravu s Marušky rodiči, se starostou, s babi do vedle a se světloplachými Severíny :), kteří cestují na svatbu až z daleké Vysoké Lípy. Kdyby se někdo na svatbě bál sluníčka, nebo za ně pil pivo pes, nedivte se:)), jsou to fajn a moc milí lidé. PS: Zítra píše David :)
Asi to tak má být
Po všech těch letech, návratech, výhybkách a špatném načasování přišel podzim 2024.
Žádné velké romantické gesto. Žádná filmová scéna. Prostě společná večeře, potom šnyt U Švejka, panák zelené a zápas Slavie v hospodě.
A právě někdy během tohohle naprosto obyčejného večera se David do Marušky znovu zamiloval. ❤️
Tentokrát už ale bylo něco jinak.
Na Vánoce přišel Marušce od Davida krásný dopis. A mezi vším, co v něm stálo, byla vlastně jedna docela jednoduchá otázka:
Co kdybychom to spolu ještě jednou zkusili? Od začátku. Jako dva dospělí a snad už i trochu rozumní lidé. Třeba už to tentokrát opravdu vyjde.
A tak jsme spolu začali znovu randit.
Bez her. Bez přetvářek. Bez čekání týden na odpověď. 😄 Bez špatného svědomí a bez přemýšlení, kdo se má ozvat první.
Prostě upřímně.
A světe div se…ono to fungovalo.
Po nějaké době samozřejmě přišla potřeba celou věc oficiálně pojmenovat. Jenže po dvaceti letech společné historie by obyčejné "tak spolu teda chodíme?" bylo trochu málo.
David proto před odchodem od Marušky nenápadně nalepil na její zavřený notebook lísteček:
"Chceš se mnou chodit? Zakroužkuj ANO / NE." 😂
Maruška celou věc důkladně zvážila…
…a zakroužkovala ANO. ❤️
A tak jsme si dali asi Xtou šanci.
No a podívejte se na nás teď.
Ono to fakt vyšlo.
I když – jak se později ukázalo – překvapení jsme byli asi jediní my dva. Maruščiny kamarádky měly totiž dávno jasno:
"My jsme stejně vždycky věděly, že spolu jednou skončíte."
A možná na tom něco bude. Je krásné sledovat, jak nám po všech těch letech naši nejbližší fandí a přejí nám to z celého srdce. Davidovi kamarádi zase říkají, že ho nikdy neviděli takhle šťastného.
A to Marušku, jak sama říká, pokaždé zahřeje u srdce. ❤️
V březnu 2025 vzal David Marušku poprvé na místo, o kterém jí tolikrát vyprávěl. Na místo, které miluje, kterému věnoval obrovský kus svého života a které pořád zvelebuje. Na Majerky. Připravil jí tu víkend pro princeznu.
"Řeknu vám – takového muže mi může opravdu každá žena závidět. Nikdy jsem se necítila víc opečovávaná a milovaná." ❤️
Právě tady jsme na počest naší lásky zasadili naši vrbu.
A dali jsme si jeden malý slib.
Že až jednou budeme staří, budeme si k ní společně chodit sednout, otevřeme si láhev Prosecca a budeme vzpomínat na všechno, co jsme spolu zažili. 🥂🌳
Tehdy jsme samozřejmě ještě netušili, že o rok a půl později budeme stát jen pár metrů od té vrby a řekneme si před našimi nejbližšími ANO.
David je neskutečně pozorný, pořád Marušku něčím překvapuje, dělá jí radost a podporuje ji v tom, co dělá a o čem sní.
A Maruška zase jeho.
Po dvaceti letech jsme totiž možná konečně pochopili, že není potřeba hledat někoho, s kým bude život dokonalý.
Stačí najít člověka, se kterým ho chcete žít takový, jaký je.
A my jsme ho celou tu dobu měli přímo před sebou. ❤️
Asi to tak má být.
A možná je to fakt osud. ❤️
2. září 2026, v průběhu svatebních příprav. Stan už stojí :) lahev Frizzante (Lokšovi děkujeme) vypil David po návratu z Prahy a Maruška si dala dvě sklenky (lampy) odpoledne s babi od vedle :)) těšíme se na vás, již značně unavení M+D
Spřízněné duše aneb fáze objevování
Po střední škole jsme se každý vydali svojí cestou. Byla před námi fáze objevování možností, sbírání životních zkušeností a hledání toho, co vlastně od života chceme.
Jenže ať jsme chtěli, nebo nechtěli, naše cesty se pořád nějak protínaly.
Dokonce se nám podařilo, aniž bychom o tom dopředu věděli, bydlet ve stejné čtvrti v Praze. Každý s někým jiným, každý si žil svůj život… a přesto jsme na sebe náhodně naráželi třeba ráno cestou do práce.
To prostě nevymyslíš. A pak má člověk na toho druhého zapomenout. 😂
V průběhu let tak přišlo několik návratů a pokusů zjistit, jestli už to tentokrát náhodou nebude ONO.
Nebylo.
Nebo možná bylo, jen jsme měli mimořádný talent na špatné načasování. Když už to vypadalo nadějně, jeden z nás většinou v pravou chvíli přehodil výhybku a zase jsme se na nějakou dobu rozjeli každý jiným směrem.
Nutno říct, že podmínky nebyly vždycky úplně jednoduché.
Maruška se přece nebude ozývat první. Maruška se musí dobývat jako pevnost. A protože je Štír, odpouštění starých křivd také nepatřilo zrovna mezi její nejsilnější disciplíny. Mosty se přece neopravují. Mosty se pálí. 😂
Když vám navíc chtěla dát něco pořádně sežrat, dokázala být chladná a nedostupná opravdu dlouho. Na zprávu přišla odpověď třeba za týden. Nebo taky později.
To už chce na druhé straně jistou dávku trpělivosti. 😂
Dnes je z ní samozřejmě moudrá žena, která podobné hry už dávno nehraje. 😇
A měnil se i David. Ze středoškolského fotbalisty a šampónka se pomalu začal stávat pozorný muž a hlavně kamarád, který byl tak nějak vždycky nablízku.
Občas jako hodinový manžel – ve vší počestnosti samozřejmě 😇, jindy poslal Marušce k narozeninám květiny do práce nebo prostě přišel, když bylo potřeba.
A pak přišly naše legendární Prosecco dýchánky.
Kolik hodin jsme spolu proseděli u Marušky doma, už dnes asi nikdo nespočítá. Tehdy jsme ještě zvládli vypít čtyři lahve Prosecca za večer a povídat si dlouho do noci.
Opět samozřejmě ve vší počestnosti !!!!
A možná právě někdy během těch dlouhých večerů nám začalo docházet něco, co jsme si ještě dlouho neuměli úplně přiznat.
Že ať už spolu jednou skončíme jakkoliv, spřízněné duše budeme nejspíš na celý život. ❤️
Tahle fáze trvala několik let. Někdy mezi námi bylo ticho pár měsíců, někdy možná i celý rok. Každý jsme žili svoje životy, měli svoje vztahy, starosti i radosti.
Ale život měl zvláštní smysl pro humor.
Vždycky nás nějak zavedl zpátky k sobě.
A protože stejně jako včera existují příběhy, které je lepší nechat mimo veřejnou část internetu, máme pro vás další dvě otázky na sobotu:
Čí bylo to kolo u Máchů na dvorku během rodinné oslavy U Sedláčků v Líšnici? 🚲
A ještě lépe…
Kdo se schovával pod peřinou, když přišel Norek domů do bytu v "Papíráku"? 😂
Aneb…
Hlavně nenápadně. 😇
Fota z roku 2013 - foceno Davidem a Marií
1. září 2026, psáno z chaty u sklenky vína. M+D
Středoškolská láska aneb jak to celé začalo
Psala se doba, kdy se ještě šetřil kredit, prozvánělo a do školy se jezdilo vlakem. A právě někde mezi Milevskem a Táborem jsme se začali potkávat i my dva.
Nejdřív to bylo klasické stydlivé pokukování. Pak už možná trochu méně náhodné nastupování do stejného vlaku a vybírání vagónu, ve kterém jel zrovna ten druhý. A když jsme na sebe konečně získali telefonní čísla, přišel náš tehdejší navigační systém – Maruška mě prozvonila podle toho, ve kterém vagónu seděla. Kredit byl drahý, láska si musela poradit. 😂
Následovalo nenápadné oťukávání ve vlaku a o něco odvážnější "oťukávačky" na diskotékách v Kovářově nebo v Bistru v Milevsku. ❤️
Mohli bychom říct, že bohužel, ale dnes už vlastně bohudík, z toho tehdy žádná velká středoškolská láska nevznikla. David byl v té době klasický fotbalista, trochu šampónek a – jak Maruška nedávno velmi diplomaticky poznamenala – tak trochu do větru. 😇 A tak jsme se během středoškolských let různě potkávali, ztráceli a zase nacházeli, ale každý jsme si dál žili svůj vlastní život.
A pak tu byla ještě jedna poměrně zásadní překážka…
Maruščina ségra. 😂
Ta Davida v té době opravdu nemusela. A David se jí, nutno přiznat, regulérně bál. Když se objevila na diskotéce, odvaha přijít za Maruškou prudce klesala a občas bylo bezpečnější sebrat se a jít raději domů.
O to krásnější je, že právě tahle žena půjde v sobotu Marušce za svědkyni a svým podpisem nám stvrdí další společnou kapitolu. ❤️ Kdo by to tehdy na té diskotéce řekl.
Historek z tohoto období máme samozřejmě mnohem víc. Některé jsou ale možná lepší vyprávět než zveřejňovat na internetu. 😄
Takže pokud se budete chtít na svatbě pobavit, zkuste se nás po pár skleničkách zeptat třeba na…
příběh o zapomenutých kalhotkách. 👙😂
A dál už dnes nic neprozradíme. Zase zítra :))
... foto z roku 2008 :))
